Historie
Městská část Praha 5 patří svou rozlohou (27,49 km²) a počtem obyvatel k největším v Praze. Leží na levém břehu Vltavy v těsném sousedství historického jádra Prahy, od kterého ji dělí z valné části zachované středověké opevnění, zvané Hladová zeď. Osídlení tohoto území se datuje již od pravěku, což dokládá řada nalezišť. Pátou městskou část tvoří několik původně samostatných obcí – Smíchov, Košíře, Motol, Hlubočepy, Radlice, Jinonice-Butovice a jižní výběžek Malé Strany – Újezd.
Je to území velice rozmanité, s uliční zástavbou, vilovými čtvrtěmi, menšími sídlišti, novými obytnými komplexy, továrnami a řadou chráněných přírodních území. Charakteristickou součástí Prahy 5 jsou bývalé usedlosti a letohrádky v zahradách. Terén této městské části je zajímavě členěný, tvořený několika rovnoběžnými údolími, kterými protékají potoky, ústící do Vltavy. Znak páté městské části je upraveným původním znakem Smíchova.
Centrální částí Prahy 5 je Smíchov, zmiňovaný snad poprvé na konci 13. století ve Zbraslavské kronice v souvislosti s korunovací krále Václava II., kdy byl postaven “mezi vrchem Petřínem a břehem řeky Vltavy ¬ na rovině ploché a krásné” dřevěný palác, ve kterém se konala korunovační hostina. Název Smíchov je pak poprvé použit r. 1406 ve dvorských deskách.
Na převážné části území se od středověku rozkládaly vinice, chmelnice, dvory, pole a zahrady, náležející církvi, při Vltavě stály mlýny. Již od konce 16. století a zejména pak za pobytu císaře Rudolfa II. v Praze si na Smíchově zakládají pražští měšťané a šlechtici letohrádky v zahradách, které daly této městské části zvláštní ráz. Ke konci 17. století se dostává část Smíchova spolu s dalšími obcemi do majetku rodu Schwarzenberků. Několikrát v průběhu staletí se přehnaly Smíchovem válečné hordy a částečně ho poničily.
Obrovský průmyslový rozmach Smíchova předznamenává v 18. století vznik několika manufaktur. Od počátku 19. století zde dochází k výrazným proměnám. Zahrady a letohrádky postupně ustupují výstavbě továren na výrobu nejrůznějšího zboží, Smíchov se stává “stokomínovým Manchestrem”. Roku 1838 byl povýšen na předměstí ¬druhé nejstarší v Praze ¬ a roku 1850 na město, což bylo potvrzeno zpětně až v roce 1903. Od roku 1848 má svoji samosprávu. Ve druhé polovině 19. století byla postavena radnice, která dodnes stojí na Štefánikově třídě, naproti ní nový kostel sv. Václava. Spolu s továrnami se stavějí také obytné domy a dělnické kolonie. Stavební ruch na Smíchově vrcholí v posledním desetiletí 19. století, na počátku 20. století se centrum přesouvá na dnešní náměstí 14. října. Tam byly na místě původní botanické zahrady postaveny dvě secesní budovy, tržnice a Národní dům se sály a řadou spolkových a společenských místností.
Další částí Prahy 5 jsou Košíře, které jsou poprvé zaznamenány k roku 1185. Ve středověku náležely zdejší pozemky církvi a královské komoře. Za císaře Karla IV. tu byly zakládány vinice, které patřily pražským měšťanům. V následujících stoletích náležela tato obec různým šlechtickým rodům a část nejvyššímu purkrabství. Ani Košíře se nevyhnuly válečnému pustošení, při kterém byly v 18. století zničeny téměř všechny vinice. V devatenáctém století začíná narůstat počet obyvatel a také zde vzniká několik továren. V roce 1851 byly Košíře připojeny ke Smíchovu, ale v roce 1859 jsou opět samostatnou obcí, která byla v roce 1896 povýšena na město se znakem a vlastní radnicí, která dodnes stojí na Plzeňské třídě. Ve dvacátém století pokračuje rozvoj obce a narůstá počet obyvatel, kteří nacházejí obživu převážně v sousedním Smíchově.
Rozlohou téměř stejné jako Košíře je katastrální území Motol, obyvatel má však daleko méně, necelou čtvrtinu. O Motole se poprvé dozvídáme z listiny Plaského kláštera k roku 1146. Patrně i na tomto území se již od středověku rozkládaly vinice na stráních, zdvíhajících se od Motolského potoka. Od 18. století náležela obec řádu maltézských rytířů. Ani v průběhu 19. a na počátku 20. století nedochází v Motole k výraznému nárůstu počtu obyvatel.
Druhým největším katastrálním územím po Smíchovu jsou Hlubočepy zaznamenané již r. 1257, kdy je ves připomínána jako majetek kapituly Vyšehradské a z části kláštera Strahovského. Ve středověku se zde nalézaly tři osady ¬ Hlubočepy a Zlíchov, zmiňovaný poprvé k roku 1222, a Klukovice, o kterých máme zprávu až ze století čtrnáctého. Je známo, že v Hlubočepích a na Zlíchově byla již ve středověku řada vinic a chmelnic. V šestnáctém století koupil Hlubočepy pražský kupec Hanuš Falk, který tu postavil dvůr a tvrz. Po bitvě na Bílé hoře připadly všechny tři obce Pavlu Michnovi z Vacínova, ve století osmnáctém je vlastnili jezuité až do zrušení řádu a pak byly dvory v těchto vesnicích prodány soukromým majitelům. V 19. a na počátku 20. století dochází i zde k výrazným změnám, staví se železnice tzv. Pražský Semmering a také tu vzniká řada továren, v souvislosti s tím vzrostl i počet obyvatel.
Ze všech obcí na území dnešní páté městské části se mohou Jinonice a Butovice pochlubit nejstarší zmínkou o své existenci. Zakládací listina kolegiátní kapituly na Vyšehradě uvádí k roku 1088, mezi jinými, také tyto dvě osady. S největší pravděpodobností existovaly v obou těchto osadách tvrze, jednu z nich nahradil na počátku 17. století zámeček s pivovarem. Po bělohorské bitvě získal obě vesnice Pavel Michna z Vacínova, po třicetileté válce tu zůstalo jen několik domů, posléze Jinonice a Butovice kupují Schwarzenbergové, kteří byli posledními majiteli obou obcí. V průběhu devatenáctého století se počet obyvatel zdvojnásobil, nevznikly tu ale žádné velké průmyslové podniky, byl tu vápencový lom, vápenice a cihelna, teprve v roce 1911 nechal Josef Walter postavit v Jinonicích velkou továrnu na automobily.
Radlice se poprvé objevují v pramenech k roku 1283, kdy je král Václav II. daroval své chůvě. Po několik staletí patřily s přestávkami staroměstskému klášteru sv. Anny až do jeho zrušení v roce 1785 a poté připadly Schwarzenberkům. Je známo, že již ve středověku zde byly vysazeny vinice a chmelnice. I v Radlicích vzniklo v průběhu 19. století několik průmyslových závodů, jako mlékárna, vápenka, cihelna a další, část obyvatelstva byla zaměstnána v sousedním Smíchově.
K území Prahy 5 patří i část osady Újezd, která nebyla zabrána Prahou a zůstala tak od zbytku původní osady oddělena hradební zdí. Na jejím území se nacházela jedna z nejstarších staveb na území dnešní Prahy 5 – románský kostel sv. Jakuba (později Filipa a Jakuba) zbořený v 19. století po výstavbě kostela sv. Václava na Smíchově. Dále se zde nacházel klášter kartuziánů, založený ve 14. století králem Janem Lucemburským, který roku 1419 vypálili husité a dnes ho již připomíná pouze název ulice Kartouzské. Na svazích Petřína až ke Strahovu se rozkládal Plaský klášter. Dnešní Újezd je tvořen několika bloky domů při Vítězné ulici.
V roce 1922 se všechny výše jmenované obce stávají součástí Velké Prahy hlavního města nově vzniklé Československé republiky. Nejprve jako Praha XVI a XVII, od roku 1949 jako Praha 4 a 16 a od roku 1960 jako Praha 5.
V souvislosti s proměnou celé Prahy na důstojné hlavní město republiky mění se i Praha 5. Vyrůstají kolonie vil, činžovních vil a rodinných domků v zeleni smíchovských a košířských svahů ¬ Malvazinka, Hřebenka, Cibulka a další. V části katastrálního území Hlubočepy, zvané Barrandov podle francouzského geologa Joachima Barranda, začíná ve dvacátých letech 20. století tehdy mladý inženýr Václav Havel, otec prezidenta Havla, realizovat velkolepý plán. Na Barrandovské skále staví podle projektu architekta a režiséra Maxe Urbana restauraci a kavárnu Terasy. Součástí Barrandovského zahradního města se pak ve třicátých letech stává ještě bar Trilobit, plavecký bazén, vilová čtvrť a filmové ateliery. Inspirován Amerikou, vytvořil podnikatel Havel na Barrandově malý Hollywood. Přestavují se i některé továrny a stavějí se nové. Na Smíchově vznikají Ženské domovy, narůstá doprava a přibývají další mosty, jako například Jiráskův a dnešní pátá městská část se celkově modernizuje. Tento slibný vývoj byl přerušen druhou světovou válkou. V průběhu války měly na území městské části sídla různé odbojové skupiny a v některých továrnách došlo ke stávkám, jako například v roce 1941 v jinonické Waltrovce, která zajišťovala důležité vojenské zakázky. 14. února 1945 při náletu 8. americké letecké armády dopadly bomby na Farkáň, těžce poškodily několik domů a usmrtily jejich obyvatele. Důležitou roli sehrála Praha 5 v době Pražského povstání, kdy zde operovaly povstalecké jednotky, Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova, vládní vojsko ze Štefánikových kasáren (dnešní Justiční palác), v poslední fázi i Rudá armáda, zapojilo se četnictvo, železničáři ¬ na Smíchovském nádraží a na nádraží v Jinonicích byly obsazeny vlaky se zbraněmi. Byly postaveny desítky barikád, z kostelů se staly márnice. Ještě devátého května odpoledne sváděly povstalecké jednotky tuhé boje s bojovou skupinou Wallenstein v prostoru Zlíchova. Obětí okupace a povstání je několik set, jejich jména můžeme číst na pamětních deskách a pomníčcích.
Poválečné období je charakterizováno hlavně nedostatkem bytů, který se začal posléze řešit výstavbou panelových sídlišť, většinou na neosídlených okrajích města. I Prahu 5 “zdobí” několik panelových sídlišť jako Barrandov, Homolka a menší skupiny panelových domů. Dochází také k další modernizaci průmyslových závodů. V 60. letech začala výstavba dětské nemocnice v Motole a v 80. letech nemocnice pro dospělé a nemocnice Na Homolce.
Po listopadu 1989 se začala psát nová kapitola městské části. I na Praze 5 vzniklo Občanské fórum, zasedající v budově České spořitelny. Dvanáct zástupců OF bylo kooptováno ke sto padesáti převážně komunistickým poslancům tehdejšího Obvodního národního výboru Prahy 5. V uvedených letech se uskutečnily nejpodstatnější politické a ekonomické změny. Z nesourodého Občanského fóra postupem doby vznikly nové politické strany, měnila se legislativa a vytvářel se Statut hl. m. Prahy, kterým se upravoval vztah magistrátu k nynějším 57 městským obvodům. V ekonomické oblasti byly novými zákony zrušeny nebo transformovány velké státní podniky, což se v MČ Prahy 5 dotýkalo především pivovaru Staropramen, Motorletu Jinonice, Radlické mlékárny, Tatrovky Smíchov aj. Obec řešila řadu restitučních požadavků majitelů, kteří se hlásili o svá dědická práva.
Galerie Prahy 5
